Rozhovor s Vlastou Hartlovou na celostátní přehlídce

Režisérku Vlastu Hratlovou si vybral jeden ze zpravodajů Divadelního pikniku ve Volyni poté, co dohrála záskok v roli ředitele divadla pana Kateřina Štandlíka za nemocného Dalibora Koutného. Ten onemocněl pouhé dva dny před vystoupením. Jak se později ukázalo měl Dostavník vlastně štěstí v neštěstí.

TEXT JSEM SE UČILA JEŠTĚ V AUTOBUSE!

Nemohu se nezeptat na váš záskok…Byl to opravdu záskok, který jsem vyfasovala ve středu. Nechtěla jsem děcka nechat ve štychu. Než aby se roli učil někdo jiný a cizí, bylo jednodušší, abych to vzala já. Už proto, že jsem inscenaci režírovala. Ovšem ta písmenka jsem se musela naučit, protože jako režisér je všechna neznám. Bylo to skutečně dnes o nervy.

Naučila jste se to za dva dny?

Musela jsem. Ještě že cesta z Olomouce do Volyně je tak strašně daleká. Hltala jsem text ještě v autobuse.

Kolik z toho, co jsme viděli je Pratchett a kolik soubor?

Postupovali jsme podle autora. Trošku jsme to pochopitelně seškrtali, abychom to nehráli celou noc. Je to hodně dlouhé, takže zhruba padesát stránek muselo jít pryč. Seškrtali jsme i nějaké postavy vzhledem k tomu, že nás není tolik, abychom měli i Andrého, policajty a další. Bylo to kvůli tomu, aby děj odsejpal. Ale i tak je to pořád dlouhé.

Bylo těžké zkoušet s tak početným souborem?

Ani ne. Zkoušíme to plus minus půl roku s tím, že se scházíme jednou, dvakrát za týden. Těžké je dát celé představení dohromady, ale když to funguje, tak jsme rádi. Za každou reakci.

Zaujala mě hudební složka představení…

O tom vám nejvíc poví Zdeněk Hilbert (zve k diktafonu pana Hilberta). Bylo toho dost. Čistého času je v představení skoro hodina hudby. Máme spoustu mikroportů i ruchové mikrofony, nemáme totiž na to, aby

porty mohli mít všichni. Zezačátku bylo docela těžké s tím vším pracovat. Vymysleli jsme si pár efektů. Všechno, co jste slyšeli, bylo v reálném čase. Žádný zpěv nebyl nahraný, vše se tvořilo na jevišti, byť některé hlasy byly morfované. Pán v kabině se určitě nenudil. (opět se zapojila do rozhovoru paní Hartlová) Nikdo se nenudil.

Kolikátou reprízu jste hráli? Tohle představení se přece musí dobře prodávat.

Myslím, že sedmou nebo osmou. Prodává se to skutečně dobře, ale pouze tam, kde mají herci zázemí. Jeviště musí mít šály, aby herci mohli přebíhat, měli rychlé převleky a podobně. Bohužel, proto to nemůžeme hrát ani v plenéru. Byla by vidět ta kuchyně. Někdy je zajímavé koukat, co se děje v portále, ale když chceme udělat nějaký efekt, tak je zapotřebí, aby divák neviděl všechno. Prodává se to dobře, ale potřebujeme jeviště, na které se vejdeme.