2017 INFERNO aneb Konec legrace

Život je pekelná věc. Klade na člověka nemalé nároky, naloží mu na bedra, co unese a ještě trochu navrch a nechá ho na své cestě balancovat po příkrém okraji člověčenství. Realita života může být bolestivá, trpká, a těžko přijatelná nebo dosažitelná.

A tak přichází na scénu Ego. Jedno naše Já, které když se s realitou setká a kontakt s ní považuje za nepřijatelný nebo velmi bolestivý, vytváří si zjednodušenou představu, iluzi reality. Ego má obrovský talent na to, aby mohlo pokřivit vše, s čím se setká. Ego promění v sebeklam cokoliv, netouží vidět věci takové, jaké jsou. Bojí se budoucnosti a tak všechno hromadí „na horší časy“ a pak žije z toho, co nahromadilo. Nežije v přítomnosti, bojí se jí, protože se v přítomnosti rozplývá.

Druhé naše Já - Alter Ego - je Egu nejbližším přítelem a rádcem. Na rozdíl od Ega nehodnotí, neanalyzuje, nevyhodnocuje a nezkoumá, jestli to či ono nemohlo být lepší, jestli jsme to neměli udělat jinak. Má vždy dostatek energie, času, prostoru, prostě všeho, co by jen mohlo potřebovat. Nikam nepospíchá, užívá si to, co je, dělá věci, i když zdánlivě nemají žádný smysl a racionální význam. Žije přítomností.

Ego i Alter Ego společně ovládají naše životy. Přitom každý zvlášť. Jedno žije v přítomnosti a druhé mimo ni. Nemohou se tedy v životě setkat - leda by se zastavil čas!

A právě v tom okamžiku, v tom nejkratším zlomku vteřiny se odehrává náš příběh. Příběh, ve kterém dostává Ego šanci, aby mu Alter Ego narovnalo jeho pokřivený svět. K smrti vystrašené, vyčerpané Ego se řítí do hlubin Pekla, které si za svého života samo vytvořilo. Místy se v pádu zachytává dobrých skutků, které vykonal, stačí ale na chvíli zapochybovat a propadá se hlouběji, až k samotné Bráně svého vlastního Pekla. Odhalí drzou lež, která se později stala normou? Usvědčí slabost a zbabělost, jež ho může stát život? Pomůže mu Alter Ego nalézt pravdu? Nebo alespoň zjistit, jak daleko se od ní vzdálilo?