Recenze Maškarády na Divadelním pikniku ve Volyni

přidáno: 20. 5. 2013 3:48, autor: Stan Hilbert   [ aktualizováno 20. 5. 2013 3:49 ]

V pátek 17. května jsme sehráli Maškarádu na celostátní přehlídce amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní piknik ve Volyni. Přečtěte si, co o představení napsal do Zpravodaje přehlídky člen lektorského sboru (poroty) Petr Christov:

MUSÍME HRÁT, CO JINÉHO NÁM ZBÝVÁ 
Šou mast gou ón. Opera je kouzelný, trochu směšný svět plný přetvářky a masek, ve kterém se musí hrát, i kdyby měl fantóm na forbíně stát. Fantóm, Fantóm opery. Když si slavný britský muzikálový skladatel Sir Andrew Lloyd Webber vzal před více než čtvrtstoletím na paškál operní téma (vycházeje přitom z francouzského románu Gastona Lerouxe z počátku dvacátého století), podařilo se mu přenést operu do muzikálového světa a vytvořit jedno z nejpůsobivějších děl tohoto hudebně-dramatického žánru. A když zhruba o deset let později britský spisovatel Sir Terry Pratchett ve svém románu Maškaráda – jenž byl již osmnáctým! pokračováním jeho slavné série Zeměplocha – pojal operní svět jako ústřední téma, bylo jen otázkou času, kdy se Pratchettův dvorní divadelní adaptátor jeho románů Stephen Briggs, ujme právě tohoto „divadelně-operního románu“ a nabídne fantasistovým fanouškům možnost připomenout si svou oblíbenou četbu i na divadelní scéně. 

A tak se každý potenciální inscenátor již patnáct let může ocitnout před nesnadnou otázkou, jak se divadelně vyrovnat s dramatizací populárního mnohamluvného čtiva, jež je založeno na podmanivém světě s promyšlenou demografií, s postavami seriálově přecházejícími z příběhu do příběhu, spletitým dějem a s nesmírnou spoustou slovního humoru, který je jedním ze základních hybatelů zdrojového literárního díla. A které si dělá bujarou legraci z klišé operního universa. Nepsal bych o těchto otázkách, kdybych v nich nespatřoval obecnější problém, který ukazuje, jak záludné je s dílem T. Pratchetta na divadle nakládat. A to i přesto, že v případě inscenace přerovského Divadla Dostavník jde v mnoha ohledech o inscenaci zdařile vystavěnou, o jejímž diváckém úspěchu nelze pochybovat. Skalní fanoušky Zeměplochy nezklame (či snad alespoň zaujme), divákům, kteří se chtějí osvěžit, nabídne jistou porci zábavy v pestře lákavých kostýmech a s písničkami. A všechny, kdo někdy slyšeli o tom, že existuje opera – tedy takové to divadlo, ve kterém se „více zpívá a méně hraje“ než na divadle – může pobavit tím, jaké je to v opeře legrační, jak jsou v ní všichni komičtí, jak předlouze umírají, jak se zpěvačky handrkují o role a jak všem záleží na tom, aby byli slavní. 

To vše v přerovské inscenaci je v mnoha podobách. Kompaktní herecký soubor, jehož souhra slouží rovněž jako součást působivé dekorace, baví, zvládá slovní humor i pěvecké party. Střízlivě pojaté scénografické řešení, v němž ústřední roli hraje portál se dveřmi, který položen umí posloužit zároveň jako stylizovaný dostavník či průlez kdesi v útrobách opery, proměnami své pozice navíc velmi dobře dynamizuje prostor a jeho členěním napomáhá proměnám dějišť. Hudební složka zase zdařile pracuje s muzikálovým odkazem Webberova fantóma, přičemž v některých pasážích vtipně parodizuje principy operního (ale i muzikálového) světa. 

Dohromady vzniká syntetické dílko, které (budeme-li volně parafrázovat titul knihy nedávno zesnulého slavného českého divadelního teoretika Iva Osolsobě) mluví, zpívá a (taky trochu) tančí. Maškaráda je show, která baví. Ale na druhou stranu si dovolím konstatovat, že by nemusela nutně být jediným místem, kde se diváci setkají s operou. Ona totiž taková dobrá opera není vůbec k zahození. Stejně jako dobrý muzikál. O něm ale Sirové Pratchett a (především) Webber vědí o poznání více než my Středoevropané. 

Petr Christov
Comments